Zpět na pevninu tentokrát do hor

V pátek 7.3.2025 jsme se v brzkých hodinách rozloučily s naším milým už známým ubytováním a vypravily jsme se zpět na pevninu. Z Victorie jsme vyjely autobusem do Swartz Bay, odtud se pokračovalo do Vancouveru, kde jsme přesedly na metro a doputovaly jsme až k vlaku, který nás měl za 28 hodin dovést přes hory do Edmontonu. Bohužel pro nás jsme to řešily pozdě, a tak jsme se musely smířit s menším pohodlím, než nabízel spící vagón. Po odbavení kufru, kterého, se přiznám, bych se už ráda zbavila, ať si říká kdo chce, co chce, není sranda s sebou tahat 20kg kufr celý den. 

Odbavily jsme kufr, vlak přijel, dokonce nás i nechaly nastoupit, a tak jsme začaly další fázi našeho společného času. Ne že bych vlaky úplně milovala, ale po chvíli si zvyknu. Moje sestřenka byla ztělesněním nadšení, protože jsme byly chvíle od toho, aby se jí splnil její velký sen, a to jet vlakem přes Skalnaté hory. Popravdě to bylo lepší, než koukat na dítě o Vánocích, jen fotit se moc nedalo - buď tam byl odlesk, nebo jsme jeli tak rychle, že kýžená fotka byla už dávno pryč. 

Výhledy byly krásné a spoustu času prostě nezachytitelné, ale podle malé ukázky si myslím, že máte trochu představu, o čem to tu mluvím. 

Vlak byl sám o sobě hezký, záchody ucházející, spolucestující milí a ohleduplní, posádka vlaku nápomocná, a tak jsme střídali krajinu za krajinou a hodinu za hodinou. Zdálo se mi, že po chvíli se začalo smrákat, ale možná se mi to jen zdálo, přece jen jsme vyjely v 15h. V noci se všechno jakoby zpomalilo, jen klimatizace jela na plné obrátky, což přiznám jsem si moc neužila. Sestřenka spala 10h za celou cestu, já tak 4h. Asi fakt nejsem moc zvyklá cestovat. 

Ve vlaku byla možnost si zakoupit nějaké občerstvení, čehož jsme využily na snídani a oběd. Na snídani jsem si dala snídaňový sendvič - nevím, co jsem čekala, ale tohle mě překvapilo - na to, že to měl být sendvič, to obsahovalo celkem málo pečiva. Dostala jsem malou bulku (přirovnala bych to k menší Honzové buchtě, co prodávají u nás) s pomazánkovým máslem a něčím, co bylo rajčatové s kuřecím masem? aspoň doufám. Ve výsledku mi to donesli teplé a nebylo to vůbec špatné. Na oběd jsem si objednala butter chicken s rýží (indické máslové kuře) a už zmíněnou bulkou. Vše bylo překvapivě dobré. (je dobré mít s sebou hotovost, z nějakého důvodu některé terminály neberou debitní karty)

V jídelní části vlaku se dalo vystoupat do prostoru druhého patra, které mělo prosklený strop - celkem tam foukalo, ale výhled za to stál.

V sobotu jsme měli zastávku v Jasperu, horském městečku, 4 hodiny daleko od jakékoli civilizace. Tam jsme měli hodinku zastávku, a tak nám nabídli, že buď můžeme zůstat ve vlaku, nebo se můžeme na chvíli projít, courání sem a tam se moc netolerovalo. Já zůstala uvnitř a využila jsem chvíle, kdy jsem chytla wi-fi, která jinak ve vlaku vůbec nebyla. Když jsem odepsala na zprávy, zůstala mi ještě chvíle na to se relativně pohodlně natáhnout a trochu se dospat. Což mi ve výsledku hodně pomohlo. 

Někde v průběhu cesty jsme nabrali hodinku zpoždění, což jsem předpokládala, že bude horší vzhledem k faktu, že Kanaďani aspoň tuto cestu nemají dvě koleje. Spíš mi přišlo, že mají hlavní kolej a sem tam mají odstavnou vedle. Je fakt, že jsou dobře informovaní, protože nikdy nebyl problém se někomu vyhnout, prostě jsme my nebo oni počkali. A tak jsme v sobotu kolem 20h dorazili do Edmontnu (navíc byl časový posun o 2 hodiny, jedna je standard, druhá, jak jsem pochopila, je kvůli změně na letní čas, takže aktuálně máme rozdíl -7h oproti ČR, koncem března až ČR přejde na letní čas, to bude -8h, jak je standard).

Edmonton 8.-10.3.

To byla naše cesta do Edmontonu - vlak nás vyhodil na nádraží tak malém, že bych přísahala, že jsme někde na vesnici a ne uprostřed hlavního a největšího města Alberty. Po přehodnocení sil, podívání se na trasu na ubytování (které bylo 4,5 km daleko), jsme se dohodly pro nejrozumnější řešení - a to něco, co nebyl taxík, ale plnilo to stejnou funkci. Jinak bychom musely s kufry 15 minut pěšky na zastávku autobusu, 2x přestoupit a potom jít 25 minut pěšky. Suma sumárum by to byla zbytečná hodina cesty ve chvíli, kdy jsem byla už fakt utahaná kvůli nedostatku spánku. Takže jsme za krásných 10 minut byly na místě - sice to stálo 13 CAD, ale v té chvíli mi to bylo fakt jedno. 

Ubytování byl opět sklepní byt tentokrát s vyšším stropem a dvěma dalšími nájemníky. Vše jsme našly bez větších problémů a ubytovaly jsme se. Usnula jsem na 11 hodin, jak jsem byla kompletně tuhá. Další den ráno jsme zašly nakoupit do obchodu a pak jsem prohlásila, že už nikam nejdu. Sestřenka se rozhodla, že chce vidět botanickou zahradu a já zůstala na ubytování, abych se zregenerovala dost na cestu, která nás čekala další den. Přiznávám bez mučení jen jsem koukala na nějaké filmy a byla ráda, že se se mnou nic nehýbe a můžu v klidu odpočívat v posteli. Edmonton jako takový na mě nepůsobil nic moc, proto mi nevadilo využít čas na místě k menšímu lenošení než k průzkumu města. K dobru jim přičtu dvě věci a to, že celkem není problém tam chytit veřejnou wi-fi a na zastávkách metra mají na stropě připevněné ohřívače, takže stání na zastávce není tak mrznoucí zkušenost, když si stoupnete chytře. 

V pondělí v 7:20 jsme odcházely z ubytování a vydaly se cestu s nápisem Canmore. Na Flixbus to trvalo hodinku MHD, tím pak další asi 3 hodiny do Calgary. Tady jsme měly 3 hodiny na přestup - zase zastávka uprostřed města, ale žádná Zvonařka to tedy nebyla. Naštěstí pro nás jsme si všimly, že je přes ulici Starbuck, kde se dalo sednout a na chvíli se schovat. Sestřenka toho za předchozí dny do práce moc nestihla a tak se rozhodla využít čas, který jsme měly navíc. Mě oslovila nějaká holčina z Německa, a tak jsem volný čas využila k procvičení angličtiny a výměny historek - tak nám čas rychle uběhl. Po další hodině a půl v dalším Flixbusu jsme dorazily do Canmore, horského městečka nedaleko Banffu, který bude od dubna mým útočištěm na dalších pár měsíců.