Tak to začíná
Pondělí 24.2
Dnes vyrážím z Brna do Prahy, se všemi jsem se rozloučila a nastal čas vydat se na cestu. V Praze přespím u sestřenky (co jede se mnou na první tři týdny) a pak poputujeme dál. Zatím mám strach z imigrační kontroly a jak mi vystaví pracovní povolení. Kromě toho z dlouhé cesty, ale jinak mi to zas tolik nedochází. Jsem převážně klidná ani si nepřijdu, že jedu na výlet, natož za největším dobrodružstvím zatím.
Úterý 25.2
Sestřenka je celý den v práci a já tak mám prostor jít si po svém. Po srazu s kamarádkou ale pomalu směřuji na ubytování, protože nás čeká dlouhá noc. Večer vyjíždíme ve 23h na Florenc, odkud jedeme 5 hodin do Mnichova na letiště. Naštěstí pro nás jde vše jak po drátkách.
Středa 26.2
Kolem 5h ráno se už pohybujeme po letišti a čekáme, až se otevře check-in, abychom si mohly odbavit kufry. Naštěstí si po chvíli všimneme, že pro ekonomickou třídu jsou samoobslužné automaty - jsou v angličtině a hodně intuitivní, takže vše proběhlo bez nehody. Na kontrole před bezcelní zónou mě ani nedávali test na drogy, což byla vítaná změna. Po snídani jsme zamířily k bráně a kolem 8:40 jsme odletěly směr Frankfurt. Letěly jsme celých 40 minut - nejkratší let, co jsem zažila. Po přistání a vyřídění nejnutnějšího jsme zamířily rovnou k další bráně. Nevím, kolik nás šlo do letadla, ale autobus se musel otočit aspoň 3x, než nás všechny dostal k letadlu. Přestože bylo menší než obvyklá letadla na dlouhou vzdálenost, i tak bylo největším, jakým jsem zatím letěla. Let s Lufthansou zahrnoval polštářek, deku a dvě teplá jídla. Jídlo mě překvapilo, bylo toho málo na pohled, ale dost pro žaludek, navíc teplé to bylo fajn. Letěly jsme 10 hodin přes Island, Grónsko a celou Kanadu. Ne, neviděla jsem nic, byly vidět jen mraky, navíc se v určité chvíli zhaslo a bylo velmi žádoucí zatáhnout okýnko, aby se udělal prostor pro sledování a spaní cestujících. I jedno okno dělalo až neuvěřitelné množství světla, a protože s námi cestovalo nejedno dítě, bylo žádoucí mít je stažené dolů.
Letiště je celkem v soužití s přírodou, od různých přírodních dekorací uvnitř po velký válec bez střechy až po strop, kde byli stromy + různá vegetace.
Když jsme se prošli letištěm, dostaly jsme se ke kioskům, takové krabice, kam zadáte důvod návštěvy a odpovíte na pár otázek, necháte se vyfotit (po 10 h letu nejde vypadat dobře, navíc v mém případě bez brýlí), a jdete si stoupnout do fronty. Pak mě čekala imigrační kvůli pracovnímu povolení. Měla jsem s sebou asi šest papírů, co po mně údajně měli chtít. Nakonec chtěli jen můj pas a papír z toho kiosku (bylo nás asi 20 a všichni měli připravenou složku s dokumenty). Nestěžuju si - štěstí přeje připraveným. Holky z Czech-us mi dali seznam věcí, které jsem kontrolovala na papíru povolení práce, abych měla jistotu, že je vše ok. Kdybych to neudělala tam, zpětně se to řešit moc nedá a tím, že takto jedu prvně, netušila jsem, na co si dát případně pozor. Naštěstí pro mě, na imigračním věděli, co dělají, a tak jsem na tom papíru měla vše v pořádku.
Po menším zhodnocení sil, jsme vyrazily na ubytování - v tu chvíli už bylo kolem 15h odpoledne. Chtěly jsme cestou nakoupit, bohužel se nám nepodařilo najít obchod s potravinami, přestože Google mapy i mapy.cz tvrdily, že stojíme doslova před ním. Tak jsme to vzdaly a vydaly se na ubytování.
Co mě překvapilo
Kanaďani jsou velmi laskaví a nápomocní - když jsme vypadaly ztraceně nebo když jsme potřebovali pomoct, tři lidi se nám nabídli, podrželi nám dveře, zeptali se, jestli si nechceme sednout, fakt jiný přístup než u nás.
Překvapilo mě, že je tu velké množství Korejců. Možná mi to tak jen přijde, ale na imigračním se mnou sedělo aspoň 20 lidí, z toho tak 14 bylo Korejců. Na letišti v obchodech i zákazníků byla většina Korejců. V metru z letiště jich bylo jen pár, v autobuse tak 10 školáků. Nevím jestli je Vancouver výjimka, nebo je to takto všude v Kanadě, ale překvapilo mě to, s tím jsem nepočítala.
Dýška - věděla jsem, že v Kanadě je jiný způsob než u nás. Co mě ale překvapilo, bylo, že se mě při placení za croissant na letišti zeptali, jestli chci platit credit/debit kartou. Na každou byl jiný terminál a slečna zadala částku a pak šla pryč, bylo na mě, abych naklikala, kolik chci dát dýško a pak zaplatila. Byla jsem tak překvapená, že jsem trochu přeplatila, ale co už. (dýška se dávají asi 15-20% v restauracích a ve službách 10-15% z celkové částky). Můj mozek neměl v té chvíli na trojčlenku.
Na letišti jsme si koupily jízdenku na 90 min, která stála 9 CAD (asi 150 Kč). Když jsme pak dělaly průzkum na internetu, zjistily jsme, že normálně v centru se za 90min jízdenku platí 3 CAD (asi 50 Kč), protože tam není letištní přirážka.
Internet tvrdil, že v zimě je ve Vancouveru k 3-8 stupňům a často prší. Zatím je tu opravdu celkem teplo od toho, co jsem počítala, a neprší, za což jsme velmi rády.