Irsko země větru a deště

Do Irska jsem se plánovala podívat už velmi dlouho. Vždy mě fascinovali fotografie s tamní přírodou a inspirativní atmosférou. Myslím, že až když jsem byla na Moherských útesech, tak jsem pochopila proč je odtud tolik krásných obrazů, spisovatelů s bujnou fantasií a filmů. Člověku pak ani tolik nevadí, že tu často prší. 

První seznámení s Irskem

Cestovali jsme autem ve čtyřčlenné skupince, abychom se pohodlně i s kufry naskládali do půjčeného auta.

Od Grandu jsme vyrazili do Vídně a pak přelet do Dublinu. Vyzvedli jsme si domluvené auto a hurá na venkov cestou desítek kruhových objezdů. Irové milují kruhové objezdy, byly krásně vidět i z letadla při přistávání, stejně jako farmy. Z letadla to vůbec nevypadalo jako přílet do hlavního města spíš někde na vesnici. Náš řidič má můj obrovský obdiv jak bravurně zvládal jízdu vlevo, přes občasné nadávání a vyhrožování okolním řidičům. 

A tak pokračoval první den naší cesty, z Dublinu jsme přejeli do městečka Aughrim, kde jsme měli domluvené ubytování ve vesničce na okraji města. Vypadalo to jako předměstí v americkém seriálu, ale vlastně to byla jen řada stejných domků pro cestovatele, oddělená od zbytku města, naštěstí pro nás nám poradili jak projít přes bránu, takže přesuny byly z místa na místo byly velmi jednoduché. 

Nevýhody tohoto ubytování: 

- všude bylo překvapivé množství krkavců? Myslím, že krkavců. Prostě velký černý pták co řve i v noci. Bylo jich jak holubů v Benátkách, zlatí holuby. 

- Irové mají jen jednu přikrývku na manželské posteli, s kámoškou jsme se kvůli tomu málem rozkmotřily. Podle mě je cesta ke spokojenému manželství, když má každý vlastní přikrývku. 

- mají malé postele, pokud máte nad 185cm a nemáte v lásce když vám visí přes okraj tady to byl celkem problém. Kamarád nakonec spal do uhlopříčky. 

Co mě hodně překvapilo byl fakt, jak jsou v Irsku široké silnice, přirovnala bych to k naší cyklostezce, která je trochu širší. Navíc ježdění vlevo, neustálé zatáčení, sem tam nějaký chodec, kvůli absenci chodníků či jiné cesty než je silnice. Navíc přírodní vegetace dost zamezuje chození vedle silnice. 

Glendalough

V Glendalough je Wicklow Mountains National Park, který jsme si nemohli nechat ujít. Co mě v první chvíli překvapilo, že v Irsku nehraje na ujité km, ale spíš na převýšení, proto je na mapě dobré sledovat i jak dlouho má daná cesta trvat.  Rozhodli jsme se udělat okruh od Glendalough visitor center k Van Diemen´s mine a pak vrchem zas zpátky. 

Na cestě od auta k návštěvnímu středisku nás překvapilo, že jsme cestou skoro nikoho nepotkali. To se zlomilo jakmile jsme došli k první zastávce. Na té jsme potkali odhaduju asi tři třídy základní školy. Někteří šli plavat či jen na pláž k jezeru, jiní nás doprovázeli většinu cesty. Bylo to trochu zajímavé vzájemné předbíhání, ale nakonec jsme došli k nějakému nevyřčenému kompromisu. V jedné chvíli jsme zmátli učitele jedné z těch tříd a volal na nás at se k nim vrátíme, ale nakonec se to vysvětilo bez naší přítomnosti. Všeobecně na koho jsme narazili byli velmi ohleduplní a nápomocní.

Asi nejvíc mě na Irské přírodě fascinuje, jak rychlé jsou její přechody, v jedné chvíli jsme šli kolem jezera a v další jsme plynule přešli do údolí, které bylo jako vystřižené z nějaké fantasy knížky, přímo dělané pro místo, kde bych hledala dračí jeskyni. V reálném světě to dříve byl kamenolom, ovšem suchá pravda tomu místu neubírá na magičnosti.

A tak jsme putovali dál a dál, výš a výš.

Po prudkém stoupání kolem vody jsme došli k další části naší cesty, kterou byly pro změnu mokřady. Naštěstí Irové počítají s počasím i přírodou, která je obklopuje a tak jsou všude dřevěné prkna po kterých se dá velmi pohodlně jít i kdyby bylo mokro.