Hurá režim je tu

Omlouvám se, že jsem se teď chvíli neozvala, nějak se toho navalilo a měla jsem problém si to urovnat v kebuli, natož abych o tom ještě psala a všechny nevyděsila nesouvislými myšlenkami, co se mi proháněli hlavou. 

Banff - přechod mezi ubytováním

Po ubytování v hostelu (kde někomu 2x po sobě zazvonil budík v 5:30 ráno, aniž by ten dotyčný člověk vstával, naštěstí pro něj jsem byla moc unavená na zadušení polštářem, ale nepopírám, že jsem o tom neuvažovala), jsem se pustila do poslední fáze plánu, který zatím mám, a to přesun na zaměstnanecké ubytko a nástup do práce pokojské v horském resortu. Shodou okolností kancelář, kam jsem se měla dostavit, byla kousek od mého původního hostelu, a jak se později ukázalo, moje nové ubytování se od původní lokace taky úplně neliší, což mi ulehčilo všechny přesuny. Když jsem se blížila ke kanceláři, kde mi měli říct, kde budu bydlet a kde si vyřídit poslední administrativní detaily, seznámila jsem se s týpkem z Chile, u kterého se podle počtu zavazadel, mobilu s mapou v ruce a směrem cesty dalo odhadnout, že míříme na stejnou schůzku (později se ukázalo, že jsme nastoupili na stejnou pozici do stejného resortu). Bohužel pro mě jeho angličtina je o dost lepší než moje španělština, ale pořád je to dost bída, takže jsme si jen vyměnili základní zdvořilosti. 

Zaměstnanecké ubytování

Podle popisu, co jsem dostala od zaměstnavatele, jsem nebyla moc moudrá co čekat a na co se připravit. Všechno si časem sedlo a dopadlo, jak mělo. Paní z kanceláře mě přivedla na ubytování (kde jsem si pořídila povlečení na postel, polštář + povlak na něj a deku). V té chvíli jsem byla celkem zblblá a nedošlo mi, že deka a peřina není to stejné, ale k tomu se vrátím později. Celý svůj náklad jsem dostala na ubytování a do správného pokoje, kam mě zavedla paní z kanceláře a představila mě mojí nové spolubydlící. 

Pokoj máme pro tři (jedna palanda + normální postel) s vlastní koupelnou, kde se nachází i záchod. Třetí účastník zájezdu se nejspíš dostaví až na úplnou sezonu a do té doby máme o trochu víc klidu a soukromí. Na posteli je jen matrace, jak jsem psala výš. Vše potřebné jsem si koupila od zaměstnavatele v té kanceláři, až na peřinu - tu neměl v nabídce. Nebylo mi to úplně jasné a abych přiznala barvu - pořád úplně není. Každopádně s dekou, která je celkem tenká, jsem si vystačila pár nocí, než mi došla trpělivost, protože mi byla prostě zima a odmítla jsem další noc spát pod zimní bundou, jsem si pořídila super teplou huňatou deku z obchodu se suvenýry (ano, bylo to dražší než by se mi líbilo, a ne, nelituju, jen budu muset vymyslet jak ji odvést, páč ji tu nenechám). Budu muset vykoumat, jak tu funguje market place, ale do té doby jsem v klidu a v teple.

Pokoj se nachází v domě, který je rozdělen na tři části (každá část je přibližně pro 8 lídí). Všechny mají v přízemí kuchyň/obyvák (kde každý má vlastní skřínku a miniledničku). Kuchyň je plně vybavená od funkčního sporáku a trouby, po hrnce, pánve, hrnky atd. Kdybych chtěla dělat muffiny, je tu forma, ale zatím jsem nenašla mixér... ještě zkusím hledat. Ve sklepě je společná prádelna, kde se dá vyprat za nějaký ten dolar a je tu i sušička. 

Spolubydlící pracují pro stejnou společnost jako já, jen případně pro jiný hotel. Moje spolubydlící se rozhodla po týdnu změnit revír a odstěhovat se k nějaké svojí kamarádce, kde se uvolnila postel.

Czech us (agentura, která mi pomohla dostat víza) má na fb vlastní skupinu a chat, kde si lidi různě radí a sdílí rady a typy, aby jejich zážitek v Kanadě byl co nejlepší. Tam se mi povedlo zkontaktovat holčinu, která dělá pro stejnou společnost, ale ne stejný hotel. Tak jsme si začaly psát, slovo dalo slovo a ukázalo se, že do Banffu dorazí chvíli po mě. Ve chvíli, kdy se mi odstěhovala spolubydlící, jsem nad tím moc neuvažovala, ale napadlo mě, že by byla sranda, kdybychom skončily na pokoji spolu. Moje tušení se potvrdilo na 90%, když jsem dostala e-mail, že dostanu novou spolubydlící a ano, byla to ona. Tak se nám povedlo seznámení bez větších obtíží a myslím, že můžu za obě říct, že jsme si celkem sedly. Ano, jsou tam rozdíly, nicméně kromě nárazu se slovem rožnout, jsme zatím neměly problém. Naštěstí tu není ani naběračka, ani šufánek, a to nám práci asi ulehčí (posledně když jsem řešila něco v kuchyni s někým z Plzně, byla z toho celkem vyostřená debata). 

Zbytek mých spolubydlících jsou dvě holky z Japonska, myslím si, že jeden Ital (tím si nejsem jistá, protože přes sluchátka se s někým prostě blbě baví) a dva kluci z Japonska. Všichni jsou moc milí, jen je to jako bydlet s partou puberťáků, co jsou věčně nalepení na telefon se sluchátkama v uších. Co se stalo se starou dobou konverzací a uměním naslouchat? No nic, každopádně co se týká vaření, mám se od Japonců co učit, včera jsem jednoho přistihla, jak si dusí pořádný flák lososa, a věřím, že ho snědl na posezení. Já tu zatím hodně jedu na fastfoodu, protože po práci nemám energii vymýšlet jídlo, natož vařit. 

Práce jako pokojská

První den jsem šla do práce s tím, že mám jen velmi přibližnou představu o tom, co mě vlastně čeká. Díky Bohu jsou ale na takové nováčky jako já připravení a jdou na vás "zlehka" což v překladu znamená, že první den vás učí stlát postel a to děláte zbytek dne, abyste měli šanci se zlepšit. Doteď jsem měla velmi velmi sedavý život a tolik pohybu je dost nad můj limit, ale zatím se držím. Dost pomohl měsíc, co tu už jsem, protože jsem začala víc chodit a to napomohlo k tomu, abych se nerozpadla na části. Dost mých kolegů je z Japonska, Číny, Tchaj-wanu atd. prostě z Asie. Ne úplně překvapivě se tu pohybuje dost Čechů, ale protože všichni mluví anglicky, je celkem oříšek je odhalit. Lidi jsou tu opravdu milí - myslím, že je to částečně tím, že prostě ví, že jsme jen lidi a táhneme za jeden provaz, protože práce se musí odvést a je jedno, kdo ji udělá, a tak když někdo nestíhá, ten kdo už skončil, mu prostě jde vypomoct, aby se vše stihlo co nejdřív. Funguje to tu jako dobře promazaný stroj, jehož části se můžou zastoupit, pokud je to třeba. 

Začínám v 9 a končím většinou mezi 16-17 úplně mrtvá s nachozenými asi 13 tisíci kroky a bolavými zády. Ano, být vysoká má svoje výhody, nicméně teďka jsem hodně skloněná a to mým zádům úplně neprospívá. Nebo (jak se to vezme) nejsem tu ještě ani dva týdny a už cítím, že víc vydržím a začínají se mi formovat svaly. Snažím se protahovat, jak jen to jde a dost pomáhá horká sprcha. Mám sportovní boty, ale každý den mě hodně bolí nohy a tak přemýšlím, jestli je to opravdu prací, nebo potřebuju nové boty (byla jsem předem upozorněna, že tu jedny nebo dvoje boty prostě prošlapu a musím se s tím smířit). 

Takže můj pracovní den vypadá asi takto - vzbudím se kolem 7, vstanu, snídám, na 8:45 chodím do práce, abych se stihla připravit než udeří 9 a já byla ready, pak převlíkám, nosím, povlíkám, čistím, leštím atd. V 12:30 obědová pauza a pak zas znovu dokola...  Končím kolem 16, přecházím do fastfoodu, abych tu do sebe hodila večeři. S trochou štěstí na získané palivo zvládnu dojít do obchodu, když je třeba, a pak hurá na ubytko do sprchy a postele. Zas a znovu. Díky aplikaci v mobilu vím, kdy mám další směny, a tak se to střídá - dny práce s dny volna - většinou je to 5 dní práce a 2 dny volna. A tak pořád do kola, ovšem střídá se to, jak je zrovna potřeba: kolik je lidí, jak je sezona, kdo zrovna pracuje atd. 

Dny volna

Ty zatím využívám na vyřízení všeho, co je potřeba, když nemám energii během pracovního procesu. Takže doháním resty, vařím, peru, platím účty a pochopitelně si hraju na telefonní centrálu a vyvolávám domů, dokud mám čas a prostor. 

Do toho se snažím trochu zastavit a přemýšlet o tom, co vlastně dál. Jak jsem psala nahoře - můj plán tu vlastně končí, dál než za nástup do zaměstnání jsem zatím moc nepřemýšlela, a tak se pomalu ale jistě snažím přemýšlet o tom, co podniknout a jak se dostat ze svojí komfortní zóny sama a ne jen čekat, až mě někdo jiný vytáhne. Snažím se naučit nový mindset (způsob myšlení, pozn. red.) a nebát se toho, že je to moc odvážné, moc drahé nebo prostě moc něco, což pochopitelně také vyžaduje pořádnou dávku energie, času a trpělivosti. 

Zjistila jsem si, že v Calgary bude za pár měsíců koncert, na který bych celkem ráda zašla. Tak jsem uvažovala, jestli ano nebo ne (musela bych pochopitelně sama, což je velký faktor, proč se mi do toho nechce), ale když jsem si uvědomila, že radši půjdu, než abych se později utápěla otázkou "co kdyby", což bych dělala, já se znám, tak za to radši těch skoro 5K dám a budu mít klid v mysli. A tak jsem si to hned koupila, než bych si to zas rozmyslela. Teď v tom mám uvázaných moc peněz, než abych se na to vykašlala. :D Navíc je mi jasné, že se vší pravděpodobností se do takové blízkosti té skupiny už nedostanu, a teď mám čas prostor i finance. Jela jsem sem proto, abych se učila využít veškeré příležitosti, co můžu. 

Časem až budu v práci vědět co a jak, s trochou štěstí si na ni víc zvyknu a budu o trochu míň unavená a bude se mi dařit dělat nezbytnosti v normální den, den volna budu využívat k výletům po okolí a zážitkům, které jsou s tím nutně spojené. Zatím to ale budu brát den za dnem, nemusím stihnout všechno hned.