Calgary vs Banff

Calgary

... je velkoměsto plné mrakodrapů. Střídá se tam hodně bronzová a modrá barva. Příznávám, že jako takové mi moc nesedlo. Nevím, jestli je to prostě tím, že jsem zvyklá na Brno, kde se cítím dobře, protože to tam celkem dobře znám, nebo tím, že jsem si v Calgary uvědomila fakt, že jsem to fakt udělala a dotáhla do konce. Po roce a půl plánování, nakupování, vymýšlení, dodělávání, předávání, šetření a milionu dalších věcí jsem to dokázala a jsem tady. 

Chybí mi jistota, kterou jsem měla, když jsem chodila do své bývalé práce. Každý den osm a půl hodiny v práci, pak s kamarádkama, domů, nebo něco vyřídit... Práce, která měla rytmus každý měsíc - stejné úkony, závěrky, deadline... Jak říkám, byla to jistota a po dvou letech jsem si na tento režim už celkem zvykla, přestože to nebylo vůbec jednoduché. Člověk ale mohl aspoň trochu předvídat, co kdy nastane, a podle toho se připravit. 

Z toho jsem vystoupila do nejistoty zvané zbytek světa. Což bylo přesně to, o co mi vlastně celou dobu šlo. Vyjít z mojí bubliny a připojit se ke zbytku vesmíru tam venku. Mám potíže uvěřit, že je to teprve měsíc, co jsem pryč. Tolik jsem toho viděla a zažila. Musím se přiznat, že bez mojí sestřenky bych toho neviděla zdaleka tolik. Byla mým motorem, co nás poháněl, abych nezakrněla na jednom místě, za což jí budu vždycky vděčná. Myslím, že můžu s klidem říct, že jsme se toho od sebe za těch pár týdnů vzájemně hodně naučily. Je vždy zajímavé trávit čas s člověkem, se kterým se vlastně tolik neznáte. Ano, víme o sobě roky, ale tolik času spolu zas ve výsledku netrávíme. Nějak mě ani nenapadlo si kvůli tomu dělat starosti. V podstatě jsem vyjela na cizí kontinent s ženskou, kterou skoro neznám. Na druhou stranu pokud mají obě strany pochopení a jsou schopné a ochotné komunikaci a kompromisům, tak kde by mohl nastat problém, že? 

Co mě tu neustále překvapuje:

- Z nějakého mně neznámého důvodu tu občas nacházím prostředek na nádobí ve spreji.

- Z autobusů zmizely žluté provázky, kterými se signalizovala žádost o zastavení (aspoň jsem je od Vancouveru nezahlédla).

- Je tu víc draho než u nás. Ne o tolik, ale je tu draho, a to nemluvím o cenách v Banffu, kde mají místní obchody v podstatě monopol.

- Při ranní procházce mi vlastně všichni s úsměvem popřáli dobrý den.

- Lidi jsou tu nějak všeobecně milejší, což možná souvisí s tím, že je tu všude dost cítit tráva (já to sice nepoznám, ale sestřenka mě na to upozornila tak sto padesátkrát). Ano, je to tu legální.

- Na to, že je tu legální tráva, je tu překvapivě těžké sehnat majoránku jako koření (ano, chápu, že to spolu nemá vůbec nic společného kromě podobného názvu). Obecně koření je tu trochu náročnější téma - ve větších obchodech se dá sehnat spousta věcí, ale především jsou to směsi na mexickou či asijskou kuchyni.

- Na světelné křižovatce jsou semafory na druhé straně u protijedoucích aut, aby na ně bylo dobře vidět.

- Je tu něco jako náš červený přechod, ale s tlačítkem - prostě stisknete a jdete. Všichni automaticky zastaví, jen je matoucí, že tu není žádný signál pro vás - prostě máte jen jít.

- I když je venku pod nulou, pořád jsou schopní dát do pití led. 

Banff

Protože jsem aktuálně celkem bez režimu a bez práce, je pro mě náročnější si udržovat přehled o tom, co je za den, či které je zrovna datum. Nějak jsem setřela rozdíly na den a noc, což není ideální a potvrdila jsem si to při přejezdu do Banffu. V Calgary jsem byla víc než čtrnáct dní a během nich jsem dost ztratila pojem o čase. Navíc anglicky mluvící z mě neznámého důvodu milují dávat neděli na začátek řádku, když dělají kalendář. 

Takže jsem měla zafixované, že 29. 3. přejíždím. Byla jsem ovšem přesvědčená, že je to neděle. Nevím proč, neptejte se mě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem 29. 3. v jednu ráno nemohla spát a s hrůzou jsem si uvědomila, že se ten den přesouvám. Spánek pochopitelně po tomto zjištění nepřicházel víc ochotně, spíš naopak. Takže jsem si nastavila budík, sbalila se rychlostí blesku a vyklidila ubytování. Počítala jsem, že v centru u zastávky Flixbusu je Starbucks, kde se zašiju na 3 hodiny. Bohužel pro mě byla sobota a to normální lidi nepracují. Takže jsem chvíli kroužila s mým kufrem za hustého sněžení přes kopečky napadnutého sněhu, abych našla někoho, kdo má otevřeno v sobotu. Naštěstí pro mě jsem našla nějakou italskou hospůdku nedaleko (díky Google maps), kde se mi povedlo zašít na zbytek doby a pak jsem vyrazila zpět na zastávku. Naštěstí pak už to šlo hladce, autobus přijel, povedlo se mi zvednout kufr, pustili mě dovnitř a 2 hodiny cesty proběhly bez větších problémů.

Nové ubytko v podobě hostelu bylo celkem po ruce na hlavní silnici, stejně se tu zdržím jen 4 noci, než nastoupím na zaměstnaneckou ubytovnu. Já a dalších 7 lidí na pokoji - prostě idylka, co budu povídat. Nicméně dá se to, všichni jsou celkem ohleduplní a tak to nějak zvládáme bez větší nehody. Protože úplně nevím, jak budou vypadat ty zaměstnanecké ubytovny, beru to jako cvičení pro to, co mě asi čeká za pár dní. (Pro znalce Saturnina = nechala jsem se dočasně vykopnout na mráz.)

Celkem mě potěšilo zjištění, že tu mají knihovnu, tak ji půjdu prozkoumat. S trochou štěstí tu budu mít co ke čtení. Hodně mi chybí fyzické knížky. Mahenova knihovna v Brně naštěstí pro mě má možnost půjčit si e-knihu, takže mám co číst. Nic se ale nevyrovná fyzické knížce.

Každý den se snažím chodit ven. Hodně jsem si oblíbila cestu k Bow Falls, kde jsme byly se sestřenkou. Je to hezká, ne úplně náročná cesta, (když vám teda zrovna nepodklouznou nohy). Jen mi tam chybí ty hořící ohně, které dodávaly atmosféru a vůni, která mi zpětně velmi chybí. Zašla jsem i do Casacade of Time Garden (kaskádové zahrady), které jsou nedaleko cesty k vodopádům, ano byly pod sněhem a nebylo skoro nic vidět ze zahrad samotných, ale ten klid byl přímo omračující.